Člověk má duši. Wow! Co to pro něj znamená?

Inspirace

Pokud by existovala lidská duše a tělo bylo její pouhou schránkou, co by to pro nás znamenalo? Pokud by společnost obecně uznávala existenci lidské duše, možná by to způsobilo převratné změny pro hodnotovou základnu všech profesí.

Někteří lidé hovoří o těle jako o „domu svého života“ nebo jej spirituálně nazývají „chrámem duše“ či říkají, že se „ze svých očí dívají na svět jako z oken svého domu“.

Jejich postoje vycházejí převážně z přesvědčení, víry nebo osobní zkušenosti, která jim říká, že jejich „skutečné já“ není zakořeněno ve fyzickém těle.

Co z toho plyne

Pokud budeme uvažovat v tomto směru získávají záležitosti duše na významu a to dokonce do takové míry, že by se stávají hlavní pointou života.

Mnohé náboženské texty se o duši zmiňují. Bible o ní hovoří v 50 verších. Buddhismus v duši věří též a nazývá ji átmán. Základní dílo taoismu, kniha Tao Te ťing, duši zmiňuje minimálně ve čtyřech kapitolách.

Pro duši jsou podle duchovních textů důležité především ctnosti a nebezpečné jsou pro ni neřesti. Proč? Tento názor vychází z dalšího přesvědčení, a sice, že neexistují pouze zákony fyzikální nebo chemické, ale také zákony duchovní.

Svaté knihy v křesťanství, judaismu nebo buddhismu jsou v tomto smyslu často nazývány Zákonem. Jeden z těchto „zákonů“ údajně říká, že duše může vstupovat do různých světů, časoprostorů – na nebesa, do ráje nebo do pekla a podobně.

Žebřík do jiných „úrovní“

„Svaté knihy“ často hovoří o tom, že duše může vzestupovat do vyšších vznešenějších světů ale také sestupovat do světů nižších a „zkaženějších“.

Sestupování nebo vzestoupení do vznešenějších světů je často umělecky zobrazováno jako schodiště nebo žebřík.

Pokud se někdo chce po žebříku „pohybovat“ nahoru, musí vědět jak na to. Podle zmiňovaných duchovních cest, o směru pohybu „nahoru“ či „dolů“ po žebříku, rozhoduje naše konání a morální hodnoty.

V této souvislosti hovoří mudrci a myslitelé o existenci dobra a zla nebo ctnosti a zkaženosti. Respektive konání zlých skutků může znamenat pohybovat se (sestupovat) po „žebříku“ dolů, do nižších světů. Což znamená například konání zlých skutků, říkání zlých slov a myšlení na špatné věci.

Naopak, pokud někdo usiluje o stoupání nahoru, bude muset podle „svatých knih“ trénovat schopnosti ukáznit své jednání a myšlení, dělat to, co je dobré a věnovat se zušlechťování ctností. Hovoří o dosažení určité úrovně sebeovládání.

Například Bible považuje za špatné a dobré chování lhaní a mluvení pravdy. Stejně to vidí škola taoismu, která pravdu a pravdomluvnost atd. dokonce považuje za nejvyšší morální princip.

Podobně se shodují křesťanství, judaismus a buddhismus v otázce lásky nebo soucitu. Buddhismus dokonce považuje soucit za nejvyšší morální princip. Soucit se všemi vnímajícími bytostmi. Ohleduplnost, shovívavost, soucit jsou výrazem dobra a naproti tomu jsou bezohlednost, nemilosrdnost nebo krutost považovány za projevy zlé.

A můžeme pokračovat v celé řadě definic kvalit dobra a zla. Za zlou považují krádež, neúctu k rodičům nebo nevěru mezi manželi, kteří si manželstvím věrnost slibují. Samozřejmě také vražda člověka je považována za zlo. Například v buddhismu je bráno vážně i zabíjení všech dalších tvorů. Ke všemu včetně rostlin a celého světa se má podle buddhismu přistupovat s úctou a soucitem.

Chce-li tedy někdo po oněch „nebeských schodech“ nebo „žebříku“ stoupat nahoru, musí se přichýlit k dobru a zušlechťovat ctnosti. Jinými slovy mudrcové západu a východu radí jak na to a můžeme vyzkoušet, zda se náš život (a život našich blízkých) pohne k lepšímu, pokud se vydáme cestou ctností.

A jak to vidíte vy?