Uvědomění si chyb až před smrtí líčí umírající jako „největší utrpení, které znám“, říká doktorka

V současné době umírá velké množství lidí ve zdravotnických zařízeních – nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN) nebo domovech pro seniory, přestože většina z nich doufala, že své poslední dny stráví doma. (Andrea Piacquadio | Pexels)

Ještě za dob bývalého Československa dvanáct let pracovala na interně a starala se o řadu lidí před jejich smrtí. Podle jejích zkušeností se před smrtí změní i „zarytí komunisté a materialisté“.

Leželi „na smrtelné posteli na interně, a najednou bylo pro ně strašně důležité, aby jim někdo odpustil nebo aby se doktor snažil sehnat ty a ty příbuzné, a nemohli kvůli tomu umřít“.

Ti lidé najednou říkali „já jsem si až teď uvědomil, co jsem to vlastně dělal, mně to je strašně líto, to je opravdové utrpení, možná největší, které znám, ale už s tím nic neudělám, už se to nedá vzít zpátky,“ převypravuje MUDr. Ludmila Bendová, zakladatelka první školy tradiční čínské medicíny v ČR.

Dělat společnost umírajícímu může být podle doktorky silná důležitá životní lekce. Když lidé mají tuhle zkušenost, pravděpodobně se na svět dívají odlišně, míní.

„Zažila jsem tyhle stavy, které mě docela šokovaly, a vidím, že ta spravedlnost je hmatatelná,“ dodává k víře ve vyšší spravedlnost, Boha nebo duchovní zákonitosti.

„Já mám takový pocit… prostě Boží mlýny melou, ale ano, melou pomalu,“ říká Bendová. U lidí, kteří prohlašují, že Bůh neexistuje nebo že dobro a zlo jsou relativní, jsou „většinou jejich názory založené na nějaké nespravedlnosti nebo nějaké vnitřní zášti, kterou mívají a dříve nebo později stejně dospívají k něčemu jinému, minimálně před smrtí.“

„Podle odborníků na paliativní péči může být příprava na smrt hluboce uzdravující cestou,“ píše Sharleen Lucasová, zdravotní sestra, nezávislá spisovatelka s odbornými znalostmi v oblasti lékařské, duchovní a pohotovostní péče.

„Se smrtí je jeden problém – způsobuje zoufalství a utrpení. V naší moderní kultuře zbavené tradic byla smrt odlidštěna. Ztratili jsme umění dobře umírat, znalosti předávané ještě před několika generacemi z rodiny do rodiny,“ dodává Lucasová.

V současné době umírá velké množství lidí ve zdravotnických zařízeních – nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN) nebo domovech pro seniory, „přestože většina z nich doufala, že své poslední dny stráví doma,“ říká zdravotní sestra. „Když naši blízcí zemřou, svěřujeme jejich těla do rukou profesionálů – zdravotních sester, pohřebáků a koronerů – na rozdíl od našich předků, kteří považovali péči o zemřelé za posvátnou čest.“

„Není divu, že stále více lidí chce na konci života znovu objevit smysl,“ píše Lucasová, která se ve své sérii, článků snaží lidem připomenout, jak „nalézt klid před smrtí“ a na čem při odchodu ze světa „záleží nejvíc“ .

A jak dodává doktorka Bendová, mohou se příbuzní od umírajících ledasčemu přiučit.

Podle doktora Ira Byocka, který se od roku 1978 stará o vážně nemocné a umírající pacienty, je velice důležité odpuštění. Doslova píše, že je dobré si osvojit následující věty: „Prosím, odpusť mi… Odpouštím ti… Děkuji ti… Miluji tě.“

Pro živé i umírající tato slova podle něho mění dědictví bolesti v dědictví radosti.

„Uzdravení narušeného vztahu v posledních hodinách nebo dokonce minutách před smrtí může přehodnotit historii vztahu a životopisy všech zúčastněných,“ říká Byock. „Představují mimořádnou příležitost, kterou můžeme všichni ve svém životě využít k uzdravení jakéhokoli vztahu, v jakýkoliv den.“

Mezi poskytovateli paliativní péče se k usmíření traduje následující přísloví: „Vždycky je to moc brzy, dokud není příliš pozdě.“