Podle genderové ideologie v Istanbulské úmluvě, lidská přirozenost „neexistuje“, chce vytvořit „nového člověka“, říká profesorka Hamplová

 

Do debaty o tak zvané Istanbulské úmluvě (pdf) a o tom, co by pro Českou republiku znamenalo její přijetí, vstoupila vedoucí vědecká pracovnice Sociologického ústavu Akademie věd, prof. PhDr. Dana Hamplová, PhD.. V Senátu nedávno promluvila o „nejkontroverznější části“ této úmluvy.

„Zajímá mě především ta část Istanbulské úmluvy, která se věnuje snaze změnit kulturní vzorce, protože to je věc, která je na tom možná nejkontroverznější, že se státy zavazují, že změní chápání základních pojmů a vztahů a stereotypů, týkajících se mužů a žen,“ vysvětluje profesorka Hamplová.

Podle kritiků obsahu úmluvy dokument na povrchu prohlašuje, že přináší nové přístupy, jak zamezit násilí na ženách, ale při bližším pohledu se jedná o „skrytý pokus o instalování genderové ideologie do právního systému České republiky“. Podle expertů jsou již všechny právní aspekty, které úmluva vyžaduje, v českých zákonech zavedeny. Jedinou novinkou, kterou podle nich úmluva přináší, je právě genderová ideologie.

Co je genderová ideologie?

Kritickou otázkou, kterou je třeba hned na začátku zodpovědět, je podle Hamplové „jestli vůbec existuje něco jako lidská přirozenost“.

Historicky máme v Evropě podle profesorky dvě tradice, „jedna je ta, řekněme, židovsko-křesťanská tradice, která věří, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, má nějakou přirozenost danou“. Respektive, když byl člověk stvořen, bylo vytvořeno i jeho lidství, tedy byl člověku dán určitý charakter nebo „lidská povaha“, která dělá člověka člověkem.

Druhá „tradice“, na jejíž vlně přichází „genderová ideologie“ se spojuje se jménem Johna Locka a sahá až do starého Řecka, a ta vidí člověka jako tabula rasa – jako nepopsaný list, který teprve výchovou a socializací přijímá svoji podstatu, vysvětluje profesorka Hamplová. Jde tedy o představu, že povaha, charakter nebo lidská přirozenost jsou pouhými „konstrukty“ vytvořenými lidmi a společností.

„Pro dnešní diskusi je asi podstatné to, že v podstatě ty dvě hlavní ideologie, politické ideologie nebo myšlenkové proudy 19. a 20. století, jsou založené na té druhé tradici, na představě, že lidská přirozenost je velmi tvárná, v podstatě je ji možné nějakým způsobem do značné míry (měnit). Tedy vlastně se jedná o představu, že něco takového, jako lidská přirozenost, neexistuje,“ říká profesorka Hamplová.

Marxismus a genderová ideologie

„Mě bude zajímat především to, jak k této diskusi přispěl marxismus, protože to je, myslím si, pro pochopení těch současných diskusí asi nejdůležitější,“ uvedla D. Hamplová během diskuse v jednacím sále Senátu. „Starší lidé znají z hodin marxismu, leninismu, že základem marxistické představy je to, že tady máme ekonomickou základnu, která determinuje úplně všechno. Pak máme nadstavbu, náboženství, ideologie, myšlenky… Ale to je jenom odrazem těch ekonomických, výrobních vztahů.“

Podle Hamplové je tato představa lidské přirozenosti založena na tom, že lidská přirozenost „je něco, co se vyvíjí a v podstatě to jenom odráží daný stav výrobních vztahů“.

Jak možná starší čtenáři vědí, komunisté používali heslo „poručíme větru dešti“, což částečně odráží ono přesvědčení, že vše – člověka i přírodu – přizpůsobíme našim cílům.

Nejenom, že se podle těchto představ lidská přirozenost „vyvíjí“, vysvětluje profesorka Hamplová, ale „protože směřujeme k oné úžasné utopické společnosti, tak my lidskou přirozenost můžeme měnit a musíme vytvářet toho nového člověka, který bude odpovídat, který bude vhodný na budování té nové společnosti“.

Historické experimenty s lidskou přirozeností

Podle Hamplové historie ukazuje, že „od samého začátku těchto marxistických, marxisticko-leninských hnutí“ byl kladen „velmi silný důraz na otázky postavení mužů a žen“. Jednalo se o snahu „změnit chápání muže a ženy“.

Podle vědeckých studií amerického antropologa Melforda Spiroa tyto snahy selhaly. Spiro sledoval takzvané izraelské kibucy, kolektivistická družstva, které v Izraeli založili v minulém století emigranti z východní Evropy ovlivnění komunistickou revolucí a utopickým feminismem.

Tato družstva chtěla úplně zrušit rodinu a zrušit základní vztahy nebo základní definice toho, co je muž a žena. „Děti se odevzdávaly po narození do kolektivní výchovy, potlačovaly se tam jakékoli znaky odlišnosti pohlaví, ženy se měly oblékat stejně jako muži, dělaly úplně stejnou práci. V podstatě šlo o to opravdu vymazat pohlaví, vysvětluje profesorka Hamplová. O vývoji této komunity máme velmi dobré záznamy, které ukazují, že tato snaha o změnu lidské přirozenosti neuspěla a další generace v těchto komunitách se opět vrátily k původnímu způsobu života, přestože žily odděleně od okolní společnosti. Více zde…

A jaký by měl být výsledek?

Podle Istanbulské úmluvy by měl stát v podstatě financovat a realizovat programy, které systematickou výchovou změní kulturní vzorce a změní chápání genderových rolí muže a ženy ve společnosti.

Proč mají být tyto role změněny?

Hlavní ideou je podle profesorky Hamplové přesvědčení, že příčinou násilí na ženách je chápání genderových rolí (role muže a ženy v rodině) v myslích lidí. Jinak řečeno, jako autor článku racionalizuji, že podle Istanbulské úmluvy je hlavní příčinou násilí na ženách chápání sociálních rolí muže a ženy ve společnosti, tedy tradiční uspořádání rodiny – a „lékem“ má být změna těchto zaběhaných genderových (sociálních) rolí.

Průzkumy ve společnosti ukazují, že předpoklad je mylný

„Pokud chceme použít změnu genderových rolí na to, abychom potlačili domácí násilí, tak se musíme ptát, jestli máme nějakou empirickou základnu pro to, abychom mohli říci: Ano, když se budou muži chovat jako ženy, ženy se budou chovat jako muži, bude ta společnost méně násilná,“ uvažuje profesorka Hamplová.

Podle Hamplové není možné srovnávat jednotlivé společnosti makroúrovni. „Je to problematické v tom, že statistiky nejsou srovnatelné. To, jak se chápe znásilnění, jak se chápe násilí v různých zemích, to prostě vůbec není jednoduché,“ proto není možné porovnávat stav, protože výstupy statistik mají odlišný základ. „Asi jediná srovnatelná charakteristika je násilná smrt. To je to jediné, co můžeme mezinárodně srovnávat,“ říká Hamplová.

„Co však můžeme srovnávat, je to, jakým způsobem vypadá domácí násilí v párech, které se neřídí tou takzvanou heteronormativní kulturou (pozn. autora článku: přesvědčení, že pouze heterosexualita, tedy vztah mezi mužem a ženou, je normální sexuální orientace), nebo těmi vzorci, které nejsou heteronormativní,“ uvádí profesorka Akademie věd.

V podstatě můžeme předpokládat, že pokud jádrem domácího násilí jsou ony stereotypní tradiční vzorce mužů a žen, tak v párech, které se neřídí těmito stereotypními vzorci, by mělo být nižší násilí.

A právě máme k ověření tohoto předpokladu poměrně hodně dat. Tento graf (níže) je ze Spojených států, který vypracovalo Centers for Disease Control and Prevention, jedna z největších státních organizací v USA, ukazuje podíl žen, které zažívají partnerské násilí. Ne jakýkoli typ násilí, ale partnerské násilí.

„Žlutý sloupec vlevo, to jsou ženy bisexuální. Růžový sloupec, to jsou ženy lesbické. Modrý, nejnižší vzorec jsou ženy v heterosexuálních vztazích. Nalevo máme veškeré násilí, napravo máme potom závažné násilí, které se definuje tak, že vás někdo opravu zbije a podobně,“ popisuje graf profesorka Hamplová.

Tato zjištění ukazují, že proti všem předpokladům, že heteronormativita vede k násilí, jsou právě heterosexuální páry násilné nejméně.

„Není to jenom tím, že by se (v těchto párech násilí) hlásilo méně,“ upřesňuje profesorka. „Naopak, je teď velmi široká literatura o tom, že v podstatě u těch LGBT párů je velká nechuť hlásit domácí násilí. Mají strach, oni se bojí jít na policii, protože budou mít pocit, že je policisté nebudou brát vážně, (když jim sdělí), že ´mě zmlátila moje partnerka´… Je tam větší bariéra to hlásit.“

Nejedná se pouze o jednu studii, která by přicházela s takovými výsledky. Podle Hamplové se tato zjištění „ukazují systematicky“.

„Minimálně se ukazuje, že tam ty rozdíly buď nejsou, nebo spíše naprostá většina studií ukazuje, že výskyt domácího násilí je vyšší v těch neheterosexuálních párech,“ dodává Hamplová.

Závěrem

„Můžeme se rozhodnout, že chceme, aby naše společnost vypadala jinak, můžeme se snažit rozhodnout to, že bychom chtěli, aby se změnila podoba vztahů mezi muži a ženami, aby se změnily mužské a ženské role. Ale měli bychom si říci, že pokud se k tomu rozhodneme, tak to neznamená, že tím snížíme domácí násilí,“ shrnuje profesorka Akademie věd ČR praktické znalosti o vývoji společnosti.

Podle D. Hamplové v současné době v podstatě „neexistuje empirická evidence o tom, že podpora těchto nestereotypních rolí sníží domácí násilí“.

Zdroj

Celá přednáška profesorky Dany Hamplové

Prof. PhDr. Dana Hamplová, PhD. je od roku 2022 je členkou Rady vlády pro vědu, výzkum a inovace. Zaměřuje se na kvantitativní sociologii, a to především na témata rodiny, kvality života, zdraví, sociálních nerovností a náboženství. Je autorkou například odborné publikace Souhrnná výzkumná zpráva zaměřená na kumulativní efekty sociálního znevýhodnění na zdraví a kvalitu života.