Začněme vyžadovat po právnických profesích plnění jejich povinností uložených jim zákonem

Začněme vyžadovat po právnickcýh profesích plnění jejich povinností uložených jim zákonem. (publicdomainpictures.net)

 

Vzhledem k vysoké poptávce v posledních dnech po právních službách, a vzhledem k celkově vysoké nespokojenosti veřejnosti s prací advokátů a dalších právnických profesí v ČR, publikujeme tento článek. Mnozí lidé totiž vůbec nevědí, kdo má co za povinnost a jsme zaplavováni řadou nářků a stížností na toto téma.

Lidé přitom nechápou, že povinnosti osob právnických profesí musejí sami vyžadovat. V tom jim nikdo nepomůže.

Ale aby to mohli vyžadovat, musejí znát alespoň ten nejužší základ, který níže publikujeme, aby si jej každý mohl přečíst.

 

Slib advokáta zní:

• §5, odst. 1, písm. j) Zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění:

„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu ctít právo a etiku povolání advokáta a chránit lidská práva. Slibuji, že budu dodržovat povinnost mlčenlivosti a dbát důstojnosti advokátního stavu.“^[

Slib státního zástupce zní:

§ 18, odst. 3 Zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství:

"Slibuji na svou čest a svědomí, že budu při ochraně veřejného zájmu postupovat vždy v souladu s Ústavou a zákony České republiky, jakož i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, budu respektovat lidská práva, základní svobody a lidskou důstojnost a zachovávat mlčenlivost o věcech, které se dozvím v souvislosti s výkonem funkce státního zástupce, a to i po skončení výkonu této funkce. Při výkonu funkce státního zástupce i v soukromém životě budu chránit důstojnost svého povolání."

Slib soudce Ústavního soudu ČR zní:

• čl. 85, odst. 2 Ústavy ČR

 „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.“

 

Slib soudce zní:

• § 62 Zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), čl. 93, odst. 1 Ústavy ČR Slib

• Soudci po jmenování do funkce a přísedící po zvolení do funkce skládají tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě“.

• Složení slibu se neopakuje, byl-li přísedící zvolen znovu

• Slib skládají

• soudci do rukou prezidenta republiky

• přísedící do rukou předsedy soudu, k němuž byli zvoleni

• Odmítnutí složení slibu nebo jeho složení s výhradou má za následek, že se na soudce hledí, jako by nebyl jmenován a na přísedícího, jako by nebyl zvolen.

Slib exekutora zní:

• § 12 Zákona č. 120/2001 Sb. (EXŘ)

• Uchazeč vybraný ke jmenování do exekutorského úřadu skládá do rukou ministra před svým jmenováním tento slib: „ Slibuji na svoje svědomí a občanskou čest, že budu zachovávat Ústavu České republiky, ústavní a jiné zákony a právní předpisy a budu je uplatňovat jako soudní exekutor podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, při výkonu exekuční činnosti budu postupovat nezávisle a spravedlivě a budu zachovávat povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o kterých se dozvím v souvislosti s vykonáváním exekuční nebo další činnosti exekutora“

• Odmítne-li uchazeč složit slib nebo složí-li slib s výhradou, nemůže být jmenován exekutorem a ministr jmenuje do exekutorského úřadu uchazeče, který se ve výběrovém řízení umístil na dalším místě pořadí za uchazečem, který odmítl složit slib nebo složil slib s výhradou.

Stěžovatel bere tímto osoby vykonávající právnické profese za slovo a požaduje spravedlivé řízení a projednání svého případu s ohledem na složené sliby osob rozhodujících v jeho věci.

 

K tomu si dovolujeme uvést:

 

• Podle nálezu Pl. ÚS 19/93, vyhl. pod č. 14/1994 Sb., je lid nositelem nadstátní moci, moci konstitutivní, zatímco zákon je produktem moci uvnitř již konstituované a institucionalizované

• Podle nálezu Pl. ÚS 43/93, vyhl. pod č. 91/1994 Sb., v ústavním státě suverénní lid chrání sebe a primát svých občanských práv také proti eventuálnímu zneužití moci a tím i před vlastním státem a před vlastními delegáty.

• Od svrchovanosti (suverenity) lidu je v demokratické společnosti odvozeno rozdělení výkonu státní moci mezi zákonodárné, výkonné a soudní orgány (trialismus státní moci) tak, aby tyto orgány byly na sobě relativně nezávislé a aby se na nejmenší míru snížilo nebezpečí zneužití moci státním aparátem v neprospěch občanů a státu. Z odst. 3 a 4 čl. 2 lze odvodit primát občana před státem a zásadu minimalizace zásahů státu do základních práv a svobod

• V nálezu Pl. ÚS 43/93 (sv. 1, č. 16) vyhl. pod č. 91/1994 Sb., se uvádí:

„Princip právního státu vychází s priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a lidských práv a svobod“

• V nálezu Pl. ÚS 19/93 (sv. 1, č. 1) vyhl. pod č. 14/1994 Sb., se uvádí:

„Politický režim je legitimní, je-li vcelku schvalován většinou občanů. Politické režimy, kterým chybí demokratická substance, se vyhýbají empiricky ověřitelné legitimaci ve prospěch ideologických argumentů a hlavně hledisek formálně-racionální legality“.

1. ÚS 229/98, ÚS sv. 12, nález č. 138

Princip, že co není výslovně zákonem zakázáno, je povoleno, se vztahuje toliko na osoby soukromého práva (čl. 2 odst. 3 Listiny), pro osoby veřejnoprávní, uplatňující státní moc, naopak platí princip, že mohou činit pouze to, co zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).

III.ÚS 671/02,ÚS sv. 29, nález č. 10

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.

První skupinu případu představují případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje skutečnost, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01, ÚS sv. 25, nález č. 37, a další).

Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (např. II. ÚS/94, ÚS sv. 4, nález č. 55, III. ÚS 114/94, ÚS sv. 3, nález č. 9 a další).

Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je „ v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a prvními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá“ (např. III. ÚS 84/94, ÚS sv. 3, nález č. 34, III. ÚS 166/95, ÚS sv. 4, nález č. 79, I. ÚS 401/98, ÚS sv. 13, nález č. 3, II. ÚS 252/99, ÚS sv. 17, nález č. 15, I. ÚS 129/2000, ÚS sv. 19, nález č. 134 I. ÚS 549/2000, ÚS sv. 22, nález č. 63, III. ÚS 74/02, ÚS sv. 28, nález č. 126, a další).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

základní práva a svobody - zásah do (z.p.a s.) nesprávnou aplikací práva.

 

KONEC