Už nikdy nezjistím, co obsahovalo 1 000 listů vyšetřovacího spisu, které zmizely v „pomocných materiálech“

Ilustrační foto, Dny policie 2017. (Policie.cz)

 

Pomocné materiály spisu

To, o čem hodlám dnes psát, se nazývá: „Pomocné materiály spisu.“

Slovo „spis“ v tomto pojmu, který používá Policie České republiky, většinou znamená „vyšetřovatelem“ vedený „trestní spis“, který se po podání obžaloby stává spisem soudním.

Postup, kterým je vedeno vyšetřování, je předepisován zákonem č. 141/1961 Sb. – trestním řádem. V tomto zákoně samozřejmě nikde nenajdete pojem „pomocné materiály spisu“.

Kde se tento pojem tedy vzal?

Tento pojem je zaveden do vyšetřovací praxe Policie České republiky skrze takzvaný „pokyn policejního prezidenta“, v popisované situaci konkrétně „Závazný pokyn č.121 ze dne 24.7.2008“, zejména o článek 25 a) odst. 1 písm. b).

Nebo pokyn policejního prezidenta 103/2013 o plnění některých úkolů policejních orgánů Policie ČR v trestním řízení. Konkrétně se jedná o čl. 79b odst. 1 písm. c. (zdroj)

Tyto „pomocné materiály spisu“ nejsou součástí kompletního trestního spisu. Výsledkem tedy je, že ani žádný obviněný, či jeho obhájce, ale ani soudce, se nedostane k žádnému z dokumentů, které jsou založeny do „pomocných materiálů spisu“.

Nahlédnout do nich může pouze státní zástupce nebo zaměstnanec Odboru vnitřní konktroly Policie ČR.

 

Co to znamená v praxi?

V praxi to znamená, že policista při vyšetřování shromáždí mnoho různých informací, které vkládá do budoucího „trestního spisu“, tedy vkládá do tohoto veškeré „úřední záznamy“, „protokoly o výsleších“, znalecké posudky“, fotografie atd.

Tyto materiály mají rozdílnou úroveň, obsah, ale i „použitelnost, jako „DŮKAZ“.

Například tzv. „úřední záznam“ nemůže být jako důkaz použit, ale může obsahovat informaci, která pro policii nemusí být důležitá, ale pro případného obviněného může mít zcela zásadní význam, neboť může obsahovat informaci, která, při jeho znalostech, jež jsou odlišné od informací policie, může vést ke skutečnému pachateli, jestliže policií vybraný obviněný nemá s trestným činem nic společného.

Za takového stavu, jakékoliv „třídění“ shromážděných informací je nepřípustné ze strany Policie a takovou praxi zakazuje výslovně i výklad poskytovaný ze strany Ústavního soudu ČR.

Například nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. října 2001, sp. zn. III.ÚS 617/2000 uvádí: „Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování (hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, příp. z daných důkazů a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.“ (zdroj)

Jenže, jak jsem již předeslal, praxe Policie ČR je zcela odlišná.

V této věci se před soudem (nutno dodat, že před soudem civilním) o těchto materiálech, a o tom, jak se s nimi pracuje, do soudního protokolu vyjádřil jistý major Jan Štoček, dnes již v důchodu (a v policejní síni slávy), jinak bývalý vyšetřovatel takzavného „1 oddělení“ na Policii v Kongresové ulici v Praze, tedy vyšetřovatel vražd.

„Pomocný materiál se vypracovává u každého případu, když se končí, vytřídí se a použijí se pouze materiály, které jsou důkazně důležité. Tento pomocný materiál však zůstává zvlášť, kdyby bylo potřeba nějakou právní skutečnost doložit,“ uvedl podle zápisu major Jan Štoček. (zdroj)

Z čehož vyplývá, že když Policie ČR vyšetřuje trestnou činnost, ke které vede vyšetřovací spis, tak podle výpovědi vyšetřovatele vražd s hodností majora, se před skončením vyšetřování „důkazy ve spise vytřídí“ (vyselektují). Zdá se tedy, že při tomto třídění, je hlavním vedoucím úvahy o tom, co je či není důležité vyšetřující policista.

A tak jsem se dozvěděl, jak se používají „pomocné materiály spisu“.

 

Svůj případ už nemůžu přezkoumat

Když jsem následně požadoval, aby mi bylo umožněno nahlédnout do „pomocných materiálů spisu“ v mém případu, kdy jsem byl obviněn z vraždy, bylo mi odpovězeno, že mám k dispozici trestní spis, a že do tohoto nahlédnout mohu kdykoliv.

Fakt, že jsem chtěl nahlédnout do „pomocných materiálů spisu“, které nejsou součástí „trestního spisu“, nikdy nikoho nezajímal, a nepodařilo se mi donutit ani Městský soud v Praze, který rozhodoval v roce 2015 o další mé obnově řízení ve věci vraždy, za kterou jsem byl odsouzen.

„Návrh na obnovu jsem podal poté, co se ztratilo okolo 1000 listů „trestního spisu“, tedy toho spisu, co byl veden a držen na Městském soudě v Praze. V souvislosti s návrhem na obnovu řízení jsem požadoval právě i „pomocné materiály spisu“, které si soud „výslovně odmítl vyžádat s tím, že policie by to (prý) odmítla poskytnout.

Vycházel jsem ze zásady: „Co není ve spise, není na světě“ (quod non est in actis, non est in mundo), která tak garantovala, že „všechno, co se ztratilo z trestního spisu, jsou prakticky „nové důkazy“ potřebné pro obnovu řízení“.

K pomocným materiálům jsem nikdy nedostal přístup a ze zmíněného „pokynu policejního prezidenta“ navíc vyplývá, že „pomocné materiály spisu“ se po 10 letech skartují.

Když to uzavřu, tak bych rád podotkl následující fakt.

Vina mi nikdy nebyla prokázána na základě „skutečně existujících důkazů“, vražda, za kterou mi byla tato vina vnucena, se stala 13. října 2000 v Praze, když jsem byl v Třebíči, a na vražedné zbrani je dodnes cizí neidentifikovaná DNA. Není moje a není ani oběti.

Jelikož znám poměrně dobře svůj trestní spis, resp. zbytky, co se neztratily, položil jsem si otázku: „Co vlastně Policie ČR všechno dělala ty první dny po vraždě, tedy od 13. do 20. října 2000?“.

A tady je onen problém. Ze spisu není vůbec jasné, co dělali operativci z mordparty, s kým mluvili a jaká byla jejich zjištění. To všechno zmizelo v „pomocných materiálech spisu“, a já jsem dodnes přesvědčen, že mohli mluvit i se skutečným vrahem. Ale to už nezjistím.

„Pomocný materiál spisu“ není možno překontrolovat ze strany obviněného či jeho obhájce. Když pak dochází ke skutečné kontrole originálu trestního spisu, nelze dohledat obsah zjištění tzv. „operativy“, tedy oněch policistů, co „chodí od dveří ke dveřím“ okolo místa činu, a s kým a o čem vlastně hovoří.

Jestliže tedy tito operativci hovořili například se skutečným pachatelem, ale nerozpoznali potenciální možnost, že by jím mohl být, což naopak může rozpoznat posléze obviněný, protože například ví, o koho jde, pak skutečnost, že se daný záznam operativy ve spise prostě neobjeví, je evidentním zásahem do možnosti odhalit skutečného pachatele.

Předsudek o tom, že osoba, která je z nějakého důvodu obviněna, nemůže být zároveň nositelem informace ke skutečnému pachateli, je do značné míry pokryteckým přeceňováním schopnosti jednotlivých policistů. Selektování shromážděných materiálů tak možná někdy povede i k tomu, že pachatel nakonec nebude dopaden.