Oslavili jsme Světový den čínské medicíny, v Praze s knedlíčky, hudbou a společně

 

Autorka: Erika Hájková

Před několika dny jsme měli tu čest zorganizovat historicky první oslavu Světového dne čínské medicíny u nás. Světový den čínské medicíny připomíná nevšední událost s důležitým dopadem na naše životy. Není to nějaký novodobý, světský svátek, ani nejde jen o to připomenout se veřejnosti a získat pozornost či peníze pro věc. Připomíná nám situaci, v níž dennodenně žijeme – a také dává naději, a dokonce návod, jak se v ní chovat. Řeklo by se, že je zásadní pro naše zdraví.

Černá díra Čankajškova zdravotnictví

Světový den čínské medicíny byl stanoven podle data dne, v němž se sešli praktikové a příznivci čínské medicíny v roce 1929 v čínské Šanghaji. Progresívní vláda ministerského předsedy Ťiang Ťie-š` ho (Jiang Jieshi), známého pod počeštěným jménem Čankajšek, právě efektivně zakázala tisíciletou praxi čínské medicíny.

Málo se ví, že to nebyli jen pováleční čínští komunisté, kdo se nebál vytvořit jedním škrtem pera „černou díru“, do níž spadne všechen předchozí vývoj. Komunisty nastolené zrušení celého dosavadního právního řádu, které snad (mimo situace nějaké přírodní katastrofy) nemá na světě obdoby, mělo málem předchůdce v Čankajškově reformě zdravotnictví.

Vedeni zřejmě obdivem k západní vědě a politickému systému, rozhodli se Čankajškovi ministři „starou“ (tedy tradiční) medicínu poslat do ilegality: podle návrhu, který přednesl dr. Jü Jen (Yu Yan), vedoucí Čínského centrálního ministerstva zdravotnictví (China Central Health Department), na konferenci v únoru 1929, měla být nadále medicína praktikována jen lékaři, kteří měli klasické zdravotnické vzdělání. To měl i Jü, který západní medicínu studoval v Japonsku. Nadále také měli lékaři praktikovat pouze medicínu západní. Žádné čínské byliny a akupunkturu!

Výbuch v Šanghaji a Jindřich VIII.

Pozdvižení, které následovalo, bylo značné. V celé Číně byla v té době jen hrstka vzdělávacích programů klasické západní medicíny. Většina lékařů praktikovala na základě znalostí a zkušeností, tradovaných v rodech a školách, které neměly oficiální status. Kromě toho byli zvyklí používat východní medicínu – nikoli západní léky.

Kdyby z čínské medicíny najednou bylo něco nezákonného, nejen, že by se praktikové ocitli bez práce. Především by se tehdy kolem 450 milionů Číňanů v podstatě octlo bez přístupu ke zdravotní péči. (Na dost podobnou věc přišel, mimochodem, výjimečně jako první Evropan, anglický král Jindřich VIII. Ten se také pokusil uzákonit „jedinou správnou“ medicínu – a od svých snah musel ustoupit. Ale to jen tak na okraj.)

17. března se tedy na projednávání kontroverzního návrhu sjelo dvě stě osmdesát jedna špičkových učenců z oboru čínské medicíny, aby návrhu čelili. Představili také protinávrh – systém, jak tradiční čínskou medicínu začlenit do fungování moderního státu, včetně licencovaných škol a licencí pro praktiky.

Cesta k zachování tradiční čínské medicíny nebyla jednoduchá, lobovat za její zachování bylo po tomto úvodním setkání třeba ještě mnoho měsíců. První univerzity, zaměřené na TČM, se Čína dočkala až v roce 1956, tedy téměř po třiceti letech od šanghajského setkání.

Je čínská medicína móda?

Čínská medicína u nás se také tetelí na kraji propasti. Na rozdíl od sousedních zemí nemáme žádnou možnost, jak legálně praktikovat například akupunkturu, nejsme-li lékaři západní medicíny.

Jsme tak v absurdní situaci, že lékař-absolvent víkendového kurzu akupunktury do lidí akupunkturní jehly bodat může, zatímco nelékař-absolvent pětiletého studia vysokoškolského typu, jehož součástí je i minimum anatomie a západní medicíny, to dělat nesmí. Stejně absurdní (i když záchranné) je, že na to, aby člověk směl do jiného zapíchnout jehlu, si musí zřídit třeba tetovací salón, nebo se stát zdravotní sestrou.

Profese praktika čínské medicíny byla zavedena a zase zrušena s jakýmsi legislativním májovým deštíkem, který se zjevně netýkal občanů, jejich potřeb či ústavních svobod. Přitom nutnost profesi v rámci medicínských profesí zavést možnost praktikovat čínskou medicínu k nám míří v rámci „číselníků“ povolání, které publikuje Světová zdravotnické organizace (WHO). Možná, že naši politici doufají, že jde také jen o módu, která se přežene.

Kulturní dědictví lidstva

Někdo možná může říci, že se tolik neděje, neboť přece nejde o původní medicínu našich luhů a hájů. Proč nepropagovat raději lidovou medicínu českou či evropskou?

Hlavní důvody jsou dva. Za prvé, příliš mnoho nám naší evropské lidové medicíny nezbylo. (Něco o této problematice jsme již zmínili zde.) Čínská kultura, která je zaměřená na uchovávání a nečelila tlakům stěhování národů a podobných přesunů, nám jako ruku podanou přes propast tisíciletí nabízí ze starobylých vědomostí mnoho z toho, co se jinde, snad s výjimkou Indie, poztrácelo. Čínská medicína tedy není dávno jen čínská – představuje kulturní dědictví lidstva.

Jde i o nás!

Za druhé, a možná především, čínská medicína, české bylinářství, léčitelství a většina alternativních směrů týkajících se zdraví čelí společnému, dost brutálnímu útoku. Pěšáky, kteří běží na zteč jsou ti, kdo se snaží uzákonit jako jediné správné smýšlení a přesvědčení o zdraví a léčení v rámci takzvané „medicíny založené na důkazech“.

O tom, jak chatrné tyto důkazy často v oblasti alternativy jsou, či že jsou vyžadovány tam, kde je to zcestné, zase jindy. Faktem je, že jsme ve stejné situaci, jako čínský národ za Čankajška: všechno léčení tradiční, založené na zkušenosti, má být pokud možno ilegální. Či alespoň kontrolova(tel)né tak, že se tím zcela znemožní skutečný výkon dané léčitelské profese.

Stejně jako za Čankajška i u nás se to vydává za „pokrok“. A stejně jako za Čankajška ti, kteří skutečně profitují, stojí mimo. Tehdy to byl západní svět, který si chtěl Čínu hospodářsky a ideově přivlastnit, dnes jsou to nadnárodní farmaceuticko-agro-petrochemické koncerny.

Česká společnost, včetně praktiků čínské medicíny, je až na výjimky podivně pasívní. Jako by jí stačilo, že zatím „nějak je“ a raději se věnuje každodenním starostem než bojům za chimérické svobody. V okamžiku, kdy se jí to ovšem začne každodenně týkat, na tom ovšem s takovým přístupem bude asi jako ten švejkovský pán, co říkal: „Ať si bylo, jak si bylo, vždycky jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“ Jestli se nepletu, toho pověsili, což dokázalo, že neměl pravdu. Kéž bychom dopadli jinak!

Kalifornské zkušenosti

Ale dost chmur. Oslava letošního Světového dne čínské medicíny proběhla jako maličká akce pro pár zvaných, v radostném duchu, s hojností jídla a pití, přátelskými diskusemi i hrou na přenádherný čínský nástroj, loutnu pchi-pcha (pipa), kterou naše duše rozveselil pan Václav Laifr.

Přejme si, ať se v obdobně klidném a pozitivním duchu probíhá i naše další úsilí za zachování statusu tradiční a alternativní medicíny u nás. Je to záležitost trpělivé, každodenní práce, která dost možná ještě dlouho nepřinese výsledky. Ale i v tom nám čínské snahy z doby téměř před sto léty mohou být jistým vzorem.

Ostatně, trpělivá práce bez velké připoutanosti k výsledku je prý tím nejlepším návodem na zdraví a štěstí, jaký byl vynalezen – to osobní i celospolečenské. Shodují se v tom téměř všechny filosofické a náboženské systémy napříč Zeměkoulí.

Možná ještě lepším vzorem v trpělivosti, než Čína, nám výjimečně může být Amerika, zvaná země svobody. Tam, v Kalifornii, oslavy Světového dne čínské medicíny začaly jako podobně skromný podnik. O padesát let později se pořádaly jako recepce pro pět set hostí se záštitou kongresmanů.

Možná i to nám napoví, jestli má nebo nemá čínská medicína v moderní společnosti co dělat.

Zdroj: UPTČM.cz