Jak se může česká společnost bránit proti „šmejdům“ – podvodným prodejcům, a proč to nedělá!?

Jak se může česká společnost bránit proti „šmejdům“ – podvodným prodejcům. (Fotografie od uživatele cottonbro ze služby Pexels)

 

V předchozím článku jsme podrobně vysvětlili vznik a kořeny podvodného podnikání v ČR, které dostalo přezdívku „šmejdí byznys“. Vysvětlili jsme také čtenářům, proč jsou policie a soudy v „boji“ proti těmto podvodníkům nečinné a proč pomocí nich nemohou podvedení občané získat své peníze zpět. Čímž je dáno, proč nejsou nakonec podvodníci potrestáni a vesele podvádějí dál?

Pojďme se tedy podívat na to, jak by v praxi měli postupovat občané, policie a státní zástupci, aby se oběti podvodů domohly vrácení peněz a podvodníci byli potrestáni.

Když podvedený občan přijde na policii, je třeba se vyhnout tomu, aby policie odmítla přijmout trestní oznámení. Policie obvykle celou věc zhodnotí jako občansko-právní spor a odkáže občana k podání občanskoprávní žaloby u soudu. Proč je tento druh civilního řízení neúčinný a v praxi pouze připraví občana o další peníze, čas a nervy, znovu vysvětlujeme níže v podnadpise Předem promyšlená nevymahatelnost práva.

 

Je třeba věc kvalifikovat jako „podvod“

„Policie musí mít zájem na potírání šmejdího byznysu jako trestné činnosti. Neměla by se proto „schovávat“ např. za paragraf 12 Trestního zákoníku s výmluvou, že trestní řízení je ta poslední možnost. Z praxe jasně vidíme, že řešení této problematiky civilním řízením nefunguje. Nemá naprosto žádný efekt a vymožitelnost práva je předem marná,“ vysvětluje soukromý detektiv Zbyněk Prousek.

Státní zastupitelství a státní zástupci musejí podle Prouska pochopit a vzít na vědomí, že šmejdí byznys je organizovaná trestná činnosti. Pokud se má naše země zbavit podvodníků, musejí státní zástupci účinně dozorovat činnost policie, sami zjednávat nápravu tam, kde policie selže, mít zájem na potírání „šmejdího byznysu“ jako každé jiné trestné činnosti.

Z praxe je vidět, že jedině trestní řízení podvodníka odmaskuje. Dokáže ho odhalit i potrestat. Uložit mu peněžitý trest a jeho splnění podmínit výkonem trestu odnětí svobody. Lze současně také uložit náhradu škody poškozenému. To je podle soukromého detektiva ideální a pro oběť i stát nejefektivnější mechanismus, jak se s podvodníky vypořádat.

Pokud se chce česká společnost podvodníků zbavit, musí se probudit vláda a zejména ministr vnitra. Policie by měla dobře znát a umět používat paragrafy pro trestné činy lichva, poškozování spotřebitele, podvod, provozování nepoctivých her a sázek, zkreslování hospodářských výsledků, krácení daně a tak dále.

99 % případů „šmejdích praktik“ neprojde tímto sítem.

Policie by také měla nekompromisně využívat paragrafy k zajištění výnosů z trestné činnosti, neboť zločin se nesmí vyplácet.

 

Náprava situace nemusí být obtížná

„K otočení pomyslných přesýpacích hodin nespatřuji problém,“ říká detektiv Prousek. „Stačí jen nazývat věci pravými jmény a následně adekvátně a při tom legitimně konat.“

Ve skutečnosti nemáme co do činění s nikým jiným než s podvodníky, a ty musíme stíhat a soudit,“ míní Prousek. A v případě rozsudků udělovat ideálně peněžité tresty s úhradou podmíněnou vězením, včetně uložené povinnosti nahradit škodu, a podvodníkům zabavovat výnosy z podvodů.

„Není k tomu ani třeba měnit či přijímat nové zákony, účinné jsou totiž i ty již platné. Je ale potřeba, aby se stávající normy skutečně používaly,“ dodává detektiv.

Ochránit společnost před organizovanými podvody není možné bez účasti české policie a státního zastupitelství, k čemuž je třeba aktivního přístupu ministerstva spravedlnosti (Marie Benešová / ANO) a ministerstva vnitra (Jan Hamáček / ČSSD).

 

Ministryně Benešová

Ministryni spravedlnosti Marii Benešovou jsem již 2. září 2019 seznámil s rozsahem škodlivosti a závažností podvodů takzvaného „šmejdího byznysu“ v ČR. V souvislosti s tím také s obsahem souboru trestních oznámení, která jsem proti rozsáhlému mělnickému gangu pachatelů a účastníků „šmejdího byznysu“ ke dni pracovní schůzky podal, vzpomíná Zbyněk Prousek.

Výsledkem schůzky bylo vyjádření paní ministryně vydané 31. října 2019. „Máme tam dost podání, asi 70 souborů. Je to docela vážná věc, jakási chobotnice propojená s kmotry a organizační strukturou, která má i určité prvky dělby moci. Analyzujeme to a v rámci odboru dohledu a kárné agendy to budu muset nějak rozhodnout. Existuje tam určité zanedbání této agendy ze strany státního zástupce,“ uvedla ministryně s tím, že případ bude sledovat a hodlá osobně navštívit mělnické státní zastupitelství a bude požadovat informace, „proč to tak liknavě řešili“.

„Od vyjádření paní ministryně uplynul více než rok, a tak si kladu otázku, zda ministryně spravedlnosti dostála svých slov,“ říká Zbyněk Prousek a dodává, že není jasné, jak konala ve věci zanedbání agendy ze strany státního zástupce.

Není tedy jasné, kdo byl v předmětné kauze volán k odpovědnosti za liknavost a možná i nadržování zločinu? Kdo byl u OSZ v Mělníku postižen za nerespektování trestně právních norem? A tak dále.

 

Předem promyšlená nevymahatelnost práva

Principem podvodu je podvodníkova znalost práva. Jeho cílem je se dostat do úrovně občansko-právního (civilního) řízení – to mu vyhovuje, protože je podvodník tímto řízením prakticky nedohledatelný a nepostižitelný.

Co to znamená v praxi? Když je občan (spotřebitel) prodejcem podveden, jde na policii. Pokud policie vyhodnotí celou věc jako „občansko-právní spor“, nikoliv jako „podvod“, potom poškozeného pošle k soudu.

Oběť se tedy vydá na mnohými policisty a mnohými státními zástupci doporučovanou cestu „občanskoprávního řízení“ nebo také takzvaného civilního řízení.

Zaplatí advokáta, ten podá žalobu proti podvodníkovi, naúčtuje si platbu za právní služby, právní zastoupení, soudní poplatek za žalobu a žalobu podá.

Oběť takříkajíc následně vyhraje soud, ale rozsudek je de facto pouze cárem papíru.

Po rozsudku se oběť stále dovolává svého práva. Na výzvu „firmě“ k dobrovolnému splnění povinností uložených odsuzujícím rozsudkem ale opět nikdo nereaguje.

A tak oběť podá exekuční návrh. Po trampotách a nákladech s tím spojených, tedy po sepsání návrhu, výběru exekutora a mnohdy opět i další pomoci advokáta, je zahájeno exekuční řízení.

Exekuční řízení ale končí obdobně jako řízení celní správy (ve správním – tedy „pokutovém“ řízení), tedy bezvýsledností. Exekutor totiž takřka totožně konstatuje nevymahatelnost, tedy že povinný subjekt nevlastní žádné jmění a je nekontaktní, neodpovídá a v praxi existuje pouze jako IČO ve státním registru.

V lepším případě se stát baví s podvodníkem schovaným za datovou schránkou, pokud z takové schránky vůbec někdo komunikuje.

A takto je možné domáhat se z kteréhokoliv směru. Vždy však s jediným závěrem: Nevymahatelné. Nepostižitelné, respektive fakticky nepostižitelné.

V konečné fázi podvedený spotřebitel (občan) nemá ani zboží, ani peníze, jen vynaložil další náklady, ztratil čas a nervy, a peníze za advokáta.

Na závěr lze konstatovat, že všechna řízení vyjma jediného – řízení trestního – jsou marná.

Zdroj:

---

TIP: Zbyněk Prousek – Občané poškození podvody tzv. „šmejdů“: „Šmejdí byznys je státem tolerovaný organizovaný zločin“ (přednáška)

---