Permazahrada Kořenáč: Z průměrného pěstitele se může stát zahradní alchymista

Já jsem Venda a zde je můj příběh... (permazahrada-korenac.cz)

Pracuju se zemí. Napojuju se na ni. Ne nějakým rituálem a vznešeně, ale úplně prakticky. Rejpu se v ní a učím se jí rozumět. To krásně uklidňuje – zahrada je naše kotva.

Jasně, ta práce, ty drobné úkoly, kterým bychom se i tak věnovali, čerstvý vzduch, slunce a nebe nad hlavou – to vše dává klid a uzemňuje. Kromě toho také to povědomí, že se dokážeme postarat o sebe a naše blízké. Že umíme vlastnoručně iniciovat vznik potravin, kvalitních a našich. Nezávisle na řetězcích, globálu, finančních trzích a burzách. Z pole na stůl. Z ruky do pusy.

Ten náš kousek země, naše půda, milí zemětvůrci, nám dává VYROVNANOST. Ve mně teď všechno touží po tom, vrátit se zase do rovnováhy, nepociťovat ten neklid, ale naopak JISTOTU. Máte to taky tak? Právě skrze ty procesy, které v zemi všechny současně probíhají, nám ukazuje, proč nás kontak s ní uklidňuje a utěšuje.

Dnes jsem přesně tam, kde jsem vždy chtěla být...

Tohle si pomyslím pokaždé, když dnes vyjdu ze dveří a rozhlédnu se kolem sebe. Slyším bzučet včely a zpívat ptáky, do nosu mi zavoní zrající maliny a tymián.

Tamhle mezi keři projde kvočna Agáta tím legračně trhavým slepičím krokem a ja se musím pousmát. Z ohrady za rybníčkem zachrochtá černý kudrnatý vepřík Rudi na pozdrav, když jdu kolem do zeleninové zahrady pro náruč krásně barevného, křupavého mangoldu, pár mladých cuketek a několik květů řeřišnice na ozdobení dnešní večeře.

Manuel, můj nejlepší kamarád a taky manžel, a pár dobrých přátel staví náš slaměný dům. Slyším je smát se a taky tupé rány palicí do dřevěných trámů. Za chvíli už bude nejvyšší čas začít s vařením.

Nic mě nestresuje a nikdo mě nehoní...

Já mám ale naštěstí čas dopřát si pěknou chvilku na lavičce pod třešní, užít si teplých paprsků zapadajícího sluníčka, zavrtat bosé palce do teplé hlíny a prostě a jednoduše si vychutnat tento okamžik. Cítím absolutní jednotu s přírodou, která taky nemusí nikam pospíchat.

Kdybyste tu ted' byli se mnou, sedli bychom si na zápraží ke stolu, a zatím co bychom krájeli zeleninu a možná taky bochánek ještě měkkého čerstvého kozího sýra, uvařili bychom si čaj z meduňky a já bych vám mohla povyprávět, jak se to všechno semlelo, že jsem dnes kde jsem. Ale to bych musela začít úplně od začátku.

Vždycky se najde nějaká cesta - a když ne, tak je třeba si ji prošlapat... více...